Žalm 139

Pane, ty zkoumáš mé srdce a znáš mě.

= 1 Pane, ty mě prohlédáš a znáš mě,†
2 o mně víš, ať sedám nebo vstávám,
postihneš mé úmysly už z dálky.

– 3 Ať jdu nebo ležím, tys tak určil,
všechny moje cesty jsou ti známy.

– 4 Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Pane, už je slyšíš celé.

– 5 Zpředu, zezadu mě obepínáš,
pevně na mně spočívá tvá ruka.

– 6 Hodná úžasu mi je tvá znalost,
nedostupná, nepochopitelná.

– 7 Kam bych mohl před tvým duchem jít,
kam bych mohl prchnout před tvou tváří?

– 8 Vystoupil bych do nebe – jsi tam;
ustlal bych si v podsvětí – i tam jsi.

– 9 Kdybych si vzal křídla jitřenky,
snesl se až k nejzazšímu moři,

– 10 i tam ruka tvá mě zachytí,
pravice tvá by mě uchopila.

– 11 Řeknu-li: „Snad ukryje mě tma,
zahalím se nocí místo světlem,“

= 12 ani tma ti temná nebude,†
noc ti zjasní jako světlo denní,
temnota tvým očím bude světlem.

– 13 Vždyť ty sám jsi stvořil moje nitro,
ty sám jsi mě v lůně matky utkal.

= 14 Děkuji ti za svůj vznik tak zvláštní!†
Podivuhodná jsou tvoje díla!
Dobře to má duše rozpoznává.

= 15 Podstata má nebyla ti tajná,†
když jsem já byl vskrytu teprv tvořen,
zplozován už v samé hloubi země.

– 16 Před očima měls můj celý úděl,
vše už bylo napsáno v tvé knize.
– Moje dny už byly utvořeny,
dříve než z nich kterýkoli vzešel.

– 17 Tvé myšlenky však jsou nad můj dosah,
Bože, jejich plnost nedozírná!

– 18 Chtít je sčítat – je jich víc než písku;
sčetl bych je – u tebe bych zůstal.
[- 19 Kéž bys, Bože, zhubil bezbožníka!
Jděte ode mne, vy lační krve!
– 20 Ti, co o tobě tak lstivě mluví,
nadarmo se bouří proti tobě!
– 21 Jak je za zášť k tobě nemít v záští,
neprotivit si své protivníky?
– 22 Zhloubi duše své je nenávidím,
pro mne jsou i mými nepřáteli!]

– 23 Zkoumej, Bože, poznávej mé srdce,
zkoušej mě a poznávej, jak smýšlím.

– 24 Pohleď, zdali nejdu cestou špatnou,
veď mě cestou věky osvědčenou!