Žalm 104

Pane, můj Bože, jsi nadevše velký.

– 1 Dobrořeč Pánu, chval jej, má duše!
Pane, můj Bože, jsi nadevše velký,
– oděný krásou a vznešeností,
2 jako pláštěm světlem se halíš.
– Nebesa pneš jak stanovou plachtu,
3 síně své zbudovals nad vodami,
– z letících mračen si povoz činíš,
na křídlech větru se k zemi snášíš,

– 4 vichry si bereš za svoje posly,
plameny za své služebníky.

– 5 V základech mocných jsi upevnil zemi,
takže až do věků nezakolísá.

– 6 Pramoře jako rouchem ji krylo,
vody stály až nad horami.

– 7 Před tvou hrozbou stáhly se zpátky,
prchaly před hlasem tvého hromu.

– 8 Vzestouply do hor, do dolin klesly,
na místa, která tys jim určil.

– 9 Dal jsi jim hranici, přes kterou nesmí,
aby zas nemohly zaplavit zemi.

– 10 Pramenům kázal jsi v potocích stékat,
v údolích mezi horami plynout.

– 11 Všechnu zvěř polní napájejí,
divocí osli hasí v nich žízeň.

– 12 Při nich pak hnízdí nebeské ptactvo,
větvovím stromů zní jeho zpěv.

– 13 Z oblačných sídel napájíš hory,
vláhu z tvých komor zem dosyta pije.

– 14 Dáváš růst píci, jíž stáda se živí,
rostlinám, které jsou k užitku lidem;
– vydáváš pro ně ze země chléb,
15 který dodává člověku síly,
– víno, jež člověku potěší srdce,
že se mu tvář jak olejem svítí.

– 16 Dosyta pije i stromoví Páně,
libánské cedry, jež sázel on sám.

– 17 V nich pak si ptáci stavějí hnízda,
v cypřiších domov si udělal čáp.

– 18 Horské štíty kamzíkům patří,
ve skalách jezevci našli si skryt.

– 19 Měsíc jsi učinil měřidlem času,
slunce pak ví, kdy zapadat má.

– 20 Když sešleš soumrak a setmí se na noc,
začne v ní obcházet divoká zvěř.

– 21 Lvíčata s řevem si žádají kořist,
od Boha čekají pokrm svůj.

– 22 Když slunce vychází, stáhnou se opět
ulehnout do svých doupat a nor.

– 23 Tehdy pak člověk vykročí k práci,
aby v ní setrval po celý den.

= 24 Kterak jsou četná, Pane, tvá díla!†
Všechno jsi stvořil a učinil moudře,
plna je tvého tvorstva zem.

= 25 Tam moře mocné a velké a širé,†
v něm se to hemží bezpočtem tvorů,
havěti drobné i velikých stvůr.

– 26 Lodi jím plují, i leviatan,
stvořils jej, aby si ve vlnách hrál.

– 27 Na tebe čeká všechno a všichni,
že jim dáš obživu v pravý čas.

– 28 A ty ji dáváš, a oni si berou,
dobrem se sytí, když otevřeš dlaň.

= 29 Skryješ-li před nimi tvář, tu se zděsí,†
když jim odejmeš dech, oni hynou,
opět se vracejí ve svůj prach.

– 30 Sešleš-li ducha, tvoří se noví:
tak zemi obnovuješ tvář.

– 31 Ať trvá navěky sláva Páně,
ať se Pán raduje ze svých děl!

– 32 Země se zachví, když pohlédne na ni,
kouří se z hor, když jen se jich tkne.

– 33 Pánu chci zpívat, co budu dýchat,
Bohu chci hráti, co budu živ.

– 34 Kéž se mu zalíbí moje písně!
Já se chci v Pánu radovat!

= 35 Kéž jen by hříšní ze světa sešli,†
kéž by už bezbožných nebylo nikde!
Dobrořeč Pánu, duše má!