Žalm 78

Budeme mluvit, Pane, o všech tvých znameních.

– 1 Poslyš, můj lide, mé naučení,
slovům mých úst nyní uši nastav!

– 2 K moudrému výroku otevřu rty,
vyložím tajemství z dávného času.

= 3 To, co jsme slyšeli, poznali my,†
co nám už otcové vyprávěli,
4 nemáme před dětmi zamlčet,

= nýbrž dát vědět i příštímu rodu:†
Pánovu slávu a jeho moc,
podivuhodné skutky, jež konal.

– 5 S Jákobem příkaz ujednal,
stanovil zákon v Izraeli,
– našim otcům pak poručil,
aby tak hlásali dál svým dětem,

– 6 ať o tom všechno potomstvo zví,†
všechny děti, co teprv se zrodí;
– ty pak svým dětem zas povědí dále:
7 vždy aby v Pána doufali,
– na divy Boží nezapomněli
a jeho příkazy zachovávali.

– 8 Ať nejsou jak jejich otcové,
vzpurné a zaryté pokolení,
– rod, který nestálé srdce měl
a který duchem se nedržel Boha.

– 9 Efraímovci, ač třímali luk,
na útěk dali se, když došlo k bitvě.

– 10 úmluva s Bohem jim nebyla nic,
odmítli žít podle zákona Páně.

– 11 Zapomněli, co činil Bůh,
jaké jim dopřál zázraky spatřit.

– 12 Před jejich otci způsobil div
v egyptské zemi, v tanejských pláních.

– 13 Rozdělil moře a vedl je jím,
vody postavil jako hráze.

– 14 Ve dne je provázel oblakem,
po celou noc pak ohnivým světlem.

– 15 Na poušti skálu rozrazil,
z ní je napojil pramenem hojným.

– 16 Potoky vyvedl ze skály,
voda se hrnula v celých řekách.

– 17 Proti Bohu však hřešili dál,
v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.

– 18 Zachtělo se jim po chuti jíst,
Boha tak v srdci pokoušeli.

– 19 Hněvali Boha a ptali se tak:
„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?

– 20 Udeřil sice do skály,
že tryskla voda a potoky tekly;
– umí však opatřit pro nás i chléb,
dát svému lidu najíst se masa?“

= 21 To když Bůh slyšel, pojal ho hněv;†
na Jákobovce zasršel ohněm
zaplanul nevolí k Izraeli,

– 22 že víry k Bohu nemají dost,
že v jeho pomoc nedoufají.

– 23 Nicméně přikázal oblakům,
otevřel nad nimi nebeské brány,

– 24 jedlé maně dal na ně dštít,
a tak jim poskytl obilí z nebe.

– 25 Chlebem silných živil se lid;
seslal jim pokrmu v plné míře.

– 26 Pak vzbudil na nebi východní van,
mohutně zadul i větrem jižním,

– 27 a maso pršelo jako prach,
ptáků bylo jak mořského písku.

– 28 Padali doprostřed ležení,
kolkolem stanů Izraele.

– 29 Po čem tak bažili, to jim dal;
a oni jedli až do sytosti.

– 30 Jenže v své chtivosti neměli dost.
Ještě jim sousta vězela v ústech,

= 31 když na ně udeřil Boží hněv:†
smrt nechal mezi předáky řádit,
mládež národa porazil k zemi.

– 32 Přesto však hřešili ještě i pak,
neměli důvěru k divům Páně.

– 33 Ukrátil tedy jejich dny
a jejich leta záhubou náhlou.

– 34 Až když je hubil, hledali jej,
navraceli se a ptali se po něm.

– 35 Vzpomněli, že jejich skálou je Pán,
zachráncem že je Bůh svrchovaný.

– 36 Ale to byl jen klam jejich úst,
jazykem pouze jej obelhávali,

– 37 srdcem však nebyli upřímní,
v úmluvě dávné mu nebyli věrni.

– 38 Přesto všechno byl slitovný dál,
odpouštěl vinu a nezahubil.
– Častokrát upustil od hněvu,
potlačil svoje rozhorlení,

– 39 pamětliv, že jsou z masa jen,
vánek, jenž odvane do nenávratna.

– 40 Kolikrát v poušti dráždili jej,
kolikrát ve stepi uráželi!

– 41 Zkoušeli Boha zas a zas,
rmoutili Svatého Izraele.

– 42 Neměli v paměti jeho moc,
den, kdy je zachránil před nepřítelem,

– 43 když činil znamení v Egyptě,
svoje divy v tanejských pláních.

– 44 Vodu v řekách tam proměnil v krev,
z potoků ani se nedalo napít.

– 45 Hmyz poslal na Egypt, aby je žral,
spousty žab, aby je sužovaly.

– 46 úrodu jejich dal sarančím,
kobylkám to, čeho dobyli prací.

– 47 Vinice potloukl krupobitím,
morušovníky sežehl jíním.

– 48 Na jejich dobytek dopustil mor,
nákazou porážel jejich stáda.

= 49 Seslal na ně svůj plamenný hněv,†
rozhorlení, hrozby a rány,
celé zástupy neblahých poslů.

= 50 Naplno hněvu průchod dal,†
ani smrti je neuchránil,
životy jejich dal napospas moru.

– 51 Prvorozence pobil jim,
vše prvně zplozené v Chámových stanech.

– 52 Svůj lid jak ovce vyvedl pak,
jako své stádo je provázel pouští.

– 53 Vodil je bezpečně, neměli strach,
nepřátele však zhltilo moře.

– 54 Do svaté země své přivedl je,
k horám, jež pro ně svou pravicí dobyl.

= 55 Před jejich tváří pohany hnal,†
dědictví jejich jim rozdělil losem,
v jejich stanech pak lid jeho bydlil.

= 56 Oni však pokoušeli ho dál,†
dráždili Pána, Nejvyššího,
nedbali na jeho přikázání.

= 57 Odpadli, byli mu nevěrní†
tak jako jejich otcové kdysi,
selhali, podobni zrádnému luku.

– 58 Pohoršovali jej na výšinách,
rozhořčovali ctěním svých model.

– 59 Slyšel je Pán a pojal ho hněv,
tvrdě se odřekl Izraele.

– 60 Opustil v Silo svatyni svou,
stánek, v němž přebýval mezi lidmi.

– 61 Síle své padnout dal v zajetí,
slávě své do rukou nepřítele.

– 62 Cizímu meči vydal svůj lid,
na své dědictví zanevřel zcela.

– 63 Jinochy jejich pohltil žár,
pannám nezněly svatební písně.

– 64 Jejich kněze povraždil meč,
nebylo při pohřbech vdovského nářku.

– 65 Až jako ze spánku vzbudil se Pán,
jak silák procitlý z opojení.

– 66 Nepřátele pak odrazil zpět,
zahrnul je navěky hanbou.

– 67 Povrhl stanem Josefovým,
nevyvolil si Efraímovce,

– 68 nýbrž si vyvolil Judův kmen,
zamiloval si horu Sión.

– 69 Stánek jak nebe si zbudoval,
pevný jak zem, co pro věky stvořil.

– 70 Davida zvolil svým služebníkem,
z ovčí ohrady přivedl si jej,

= 71 od ovčích matek jej povolal,†
ať pase Jákobův lid, svůj národ,
Izraele, dědictví svoje.

– 72 Ten s čistým srdcem pásl je rád,
pevnýma rukama moudře je vodil.